Brazilský prozaik Rubem Fonseca (1925) se řadí k tomu nejreprezentativnějšímu, co současná literární Brazílie může světu nabídnout. Doma získal snad všechny významnější literární ceny (jmenujme jen tu nejprestižnější, Camõesovu cenu, z roku 2003, jakousi Nobelovu cenu pro portugalsky psané literatury), často dokonce bývá označován za opravdový vrchol současné brazilské povídkové tvorby. Z mého pohledu Fonseca rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu co se z latinskoamerické prózy do češtiny překládá - zatím bohužel v čestině vyšly pouze dvě knihy - povídkový soubor Černý román a jiné povídky (který si krátce přestavíme dnes) a pak ještě román skutečný - Fonsecova kniha - Mocné vášně a nedokonalé myšlenky, který vám naservíruju někdy příště.
Rubem Fonseca: Černý román a jiné povídky
přeložily Šárka Grauová a Pavla Lidmilová,
vydalo nakladatelství Argo, Praha 2001, 140 stran
"Černý román", jinde "novela negra", "roman noir" či "black novel", nás v knize Rubema Fonseky nevede pouze k vraždě a potažmo k vypátrání jejích motivů, nýbrž ještě mnohem dál. Ve výboru povídek pod titulem Černý román a jiné povídky nás totiž autor skrze bizarní příběhy dožene až k ontologické otázce, k "pohledu" (třeba do akvária), který může člověku změnit život.Z celkového počtu devíti povídek se však pouze v jedné nechá autor přímo inspirovat zmíněným žánrem, jenž tvoří jakési pozadí jednoho z ústředních témat celé Fonsekovy prózy: hledání identity spisovatele. Hrdinou tedy zpravidla bývá slavný spisovatel, líčící své pohnuté osudy, nebo někdo, kdo se jím chce za každou cenu stát. Otázku identity a smyslu života pak tento hrdina řeší buď podvodem, kdy mu ke slávě pomůže jakýsi tajemný "Ghostwriter" (Umění a řemeslo), jindy si pomůže prostřednictvím vraždy někoho slavného, nebo dokonce symbolickou vraždou sebe sama, jako například v brilantní a podle mého názoru asi nejlepší povídce výboru pod názvem Pohled. V závěrečné fikci Černý román nám však nakonec hrdina nečekaně odhalí svůj oidipovský syndrom: je mu "souzeno, aby se stal bratrem, jehož zavraždil."Kromě zmíněného velkého tématu směrovaného spíše do svého nitra nám autor také brilantně zobrazuje prostředí, ve kterém působí. Jde o prostředí z vysokých kruhů brazilského velkoměsta, většinou literární smetánky. Především na ní Fonseca nešetří ironií a sarkasmem. Černý humor je zde hlavním prostředkem kritiky.
dále recenze od Daniela Nemravy pokračuje zde
- v představení autora první použité věty od Šárky Grauové.
Rubem Fonseca: Černý román a jiné povídky
přeložily Šárka Grauová a Pavla Lidmilová,
vydalo nakladatelství Argo, Praha 2001, 140 stran
"Černý román", jinde "novela negra", "roman noir" či "black novel", nás v knize Rubema Fonseky nevede pouze k vraždě a potažmo k vypátrání jejích motivů, nýbrž ještě mnohem dál. Ve výboru povídek pod titulem Černý román a jiné povídky nás totiž autor skrze bizarní příběhy dožene až k ontologické otázce, k "pohledu" (třeba do akvária), který může člověku změnit život.Z celkového počtu devíti povídek se však pouze v jedné nechá autor přímo inspirovat zmíněným žánrem, jenž tvoří jakési pozadí jednoho z ústředních témat celé Fonsekovy prózy: hledání identity spisovatele. Hrdinou tedy zpravidla bývá slavný spisovatel, líčící své pohnuté osudy, nebo někdo, kdo se jím chce za každou cenu stát. Otázku identity a smyslu života pak tento hrdina řeší buď podvodem, kdy mu ke slávě pomůže jakýsi tajemný "Ghostwriter" (Umění a řemeslo), jindy si pomůže prostřednictvím vraždy někoho slavného, nebo dokonce symbolickou vraždou sebe sama, jako například v brilantní a podle mého názoru asi nejlepší povídce výboru pod názvem Pohled. V závěrečné fikci Černý román nám však nakonec hrdina nečekaně odhalí svůj oidipovský syndrom: je mu "souzeno, aby se stal bratrem, jehož zavraždil."Kromě zmíněného velkého tématu směrovaného spíše do svého nitra nám autor také brilantně zobrazuje prostředí, ve kterém působí. Jde o prostředí z vysokých kruhů brazilského velkoměsta, většinou literární smetánky. Především na ní Fonseca nešetří ironií a sarkasmem. Černý humor je zde hlavním prostředkem kritiky.
dále recenze od Daniela Nemravy pokračuje zde
- v představení autora první použité věty od Šárky Grauové.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat