Žižkův Avatar

...
Idylický portrét domorodců s modrou kůží nás navíc činí dokonale slepými vůči jejich vlastní utiskovatelské hierarchii, která v jejich světě nepochybně musí existovat vzhledem k tomu, že mají princeznu. Lekce filmu je tedy jasná: jedinou volbu, kterou domorodci mají, je být lidmi spaseni, nebo zničeni - v obou případech jsou loutkami v lidských rukou. Jinými slovy, mohou si zvolit mezi tím, zda se chtějí stát obětí brutální imperialistické reality, nebo zda přistoupí na roli, kterou jim přiřkla fantazie bílého muže.

Ve stejné době, kdy film vydělává peníze po celém světě, když ani ne za tři týdny od premiéry vydělal miliardu dolarů, odehrává se cosi, co nápadně připomíná zápletku filmu. Hory na jihovýchodě indického státu Urísa, které jsou domovem národa Kondh, byly prodány těžařským společnostem, které zde hodlají zahájit těžbu rozsáhlých ložisek bauxitu (jejichž hodnota se odhaduje na 400 bilionů dolarů). V reakci na tento projekt propuklo maoistické (naxalitské) ozbrojené povstání, které potvrdilo starou pravdu, že přírodní bohatství může být prokletím.

„Rudý teror"
Arundhati Royová v Outlook India píše, že maoistická gerilová armáda „je téměř výlučně složená z propastně chudých příslušníků kmene, kteří žijí v podmínkách chronického hladu, s jakým se jinak setkáváme jen v subsaharské Africe. Jsou to lidé, kteří ani po šesti desetiletích indické nezávislosti nemají přístup ke vzdělání, zdravotní péči či ochraně ze strany soudního systému. Jsou to lidé, kteří jsou po desetiletí systematicky sdíráni malými podnikateli a lichváři a jejichž ženy jsou téměř pravidelně znásilňovány policisty a zaměstnanci lesní správy.

Na jejich návratu k něčemu, co alespoň vzdáleně připomíná lidskou důstojnost, mají nemalý podíl maoističtí povstalci, kteří s nimi žijí, pracují a bok po boku bojují už několik desetiletí. Pokud příslušníci kmene vzali do ruky zbraň, učinili tak pouze proto, že vláda, od které se jim v minulosti dostalo jen násilí a lhostejnosti, je nyní chce připravit dokonce i o to poslední, co jim ještě zbývá - o jejich zemi. Jsou přesvědčeni, že když ji nebudou bránit, budou zničeni. Jejich otrhaná, podvyživená armáda, jejíž většina bojovníků nikdy v životě neviděla vlak nebo autobus či dokonce ani malé město, bojuje za zachování holé existence."

Indický premiér označil povstání za „největší vnitrostátní bezpečnostní hrozbu"; mainstreamová media ho líčí jako extremistický odpor vůči pokroku a jsou plné zpráv o „rudém terorismu", který nahrazuje zvěsti o „islámském terorismu". Není divu, že vláda reaguje rozsáhlými vojenskými operacemi proti „maoistickým základnám" v pralesích centrální Indie. A není pochyb o tom, že se obě strany v této brutální válce dopouštějí násilí v míře odpovídající tomu, jak radikální je maoistická „lidová pravda".

Avšak bez ohledu na to, jak dalece se toto násilí rozchází s naším liberálním vkusem, nemáme právo ho odsuzovat. Proč? Protože jejich postavení přesně odpovídá postavení hegelovských rabů: naxalističtí povstalci v Indii jsou hladovějícím domorodým národem, jemuž je odpírána minimální míra důstojného života a který bojuje za holé přežití. Kde je tady Cameronův film? Nikde! V Uríse nemají domorodé princezny, které čekají na bílé hrdiny, aby je svedly, a ti pak zachránili jejich národ. Jsou zde jen maoisté, kteří mobilizují hladovějící farmáře. Film nás tedy dovoluje praktikovat standardní ideologickou selekci: můžeme sympatizovat s idealizovanými domorodci a současně odvracet pohled od jejich reálného boje. Titíž lidé, kteří se zalíbením sledují film a obdivují jeho domorodé bojovníky, by s největší pravděpodobností na naxalitské povstalce shlíželi s neskrývaným opovržením jako na teroristické hrdlořezy. Skutečným avatarem je tedy samotný Avatar - film, jenž nahrazuje realitu.
...

Kredit @JUVIA
Více na Literárkách