Rubem Fonseca: Mistr brutálních povídek

Mistr "brutálních" povídek
O otci tzv. brutalismu
Zuzana Burianová

Přestože je Rubem Fonseca autorem osmi románů a dvou novel, literární kvality prokázal především v oblasti krátké prózy. Od své prvotiny, knihy povídek Vězni, vydal dalších deset povídkových souborů, nepočítaje antologie a kompletní sebrání krátkých próz z roku 1994. Za více než čtyři desetiletí jeho tvorba prošla pochopitelnými stylistickými proměnami: v té nejobecnější rovině kritika hovoří o posunu od prvotního období formálního experimentu a vlivu neonaturalismu, přes fázi inspirovanou ultrarealismem, až k subjektivněji laděnému (nadále ovšem výrazně kritickému) realismu, jenž se prosazuje od konce osmdesátých let a klade větší důraz na umělecké aspekty s využitím postmoderních postupů.
*
Nicméně v kontextu brazilské literatury a v povědomí čtenářů mu náleží místo především coby otci tzv. brutalismu. Tento nový, „brutální" způsob psaní, typický pro jeho texty ze sedmdesátých let, se vyznačuje tendencí zachycovat, prostřednictvím specifického jazyka využívajícího slang a argot riodejaneirské spodiny, existenciální drama jedince, násilí a agresivitu v mezilidských vztazích příznačné pro každodenní realitu velkoměstského života. Jde vlastně o snahu zobrazit odvrácenou tvář moderní Brazílie, v protikladu k mytizujícímu obrazu smyslné karnevalové kultury, která má v obměněných podobách dodnes výrazné místo nejen v literatuře (viz například u nás známé filmy Hlavní nádraží, Město bohů nebo Vzpoura ve věznici Carandiru).

Prvky brutalismu se objevují v povídkové knize Obojek a plně se prosazují v románu Morelův případ (O caso Morel, 1973) a v některých prózách souborů Šťastný nový rok (Feliz Ano Novo, 1975) a Výběrčí (O Cobrador, 1979). V posledním uvedeném díle se nachází stejnojmenná povídka, kterou je možno považovat za exemplární ukázku a současně i určité vyvrcholení tohoto stylu; získala literární cenu, cenzura však poté její publikaci na dlouhou dobu zakázala. Portrét mladíka, společenského outsidera, jenž s chladnou surovostí na potkání vraždí příslušníky privilegované menšiny, aby si „vybral účty" za to, co mu bylo společností odepřeno (tyto „dluhy" lapidárně vyjmenovává: „...všichni mi dlužíte! Dlužíte mi jídlo, ženský, postel, boty, dům, auto, hodinky, zuby"), představuje děsivou alegorii násilí a totální absence dialogu mezi jednotlivými vrstvami brazilské společnosti. V závěru povídky protagonista přechází, s tvrzením, že „zabíjet jednoho po druhém je věcí mystiky a od té už se oprostil", k teroristickým akcím ve velkém za pomocí své milenky (patřící pro zajímavost ke společenské smetánce). Jeho vzpoura se odehrává nejen cestou přímé fyzické likvidace těch „druhých", ale také na poli literárním - prostřednictvím agitační poezie plné vulgarismů. Literatura stejně jako zločin jsou zde chápány coby radikální formy protestu. Ačkoli v tomto případě jde spíše o zabijáka hrajícího si na umělce, motiv umělce zapleteného do zločinu není u Fonseky ojedinělý.

Dobrý příběh musí končit smrtí
Těžištěm „brutálních" próz jsou limitní situace provázené určitou formou násilí; smrt, ať už doslovná či metaforická, bývá jejich nedílnou součástí. Na jedné straně se nepochybně jedná o literární projekt, který dobře vystihuje výrok spisovatele z povídky „Tlusté střevo" (in Šťastný nový rok), jehož lze považovat za autorovo alter ego: „Vždycky jsem byl přesvědčen, že dobrý příběh musí končit něčí smrtí. Zabíjím lidi dodnes." Na straně druhé jde o vnímání násilí jako jednoho ze základních principů městského života, jako historické konstanty ve společnosti. Na této tematice není samozřejmě nic nevšedního, patří k nejčastějším literárním námětům. Typicky „fonsekovské" je jednak úzké propojení obsahové a stylové roviny - násilí a agresivita se výrazně odrážejí i v jazyce -, a dále perspektiva vyprávění - prostřednictvím ich-formy bývá čtenář zasvěcen do psychiky zločinců, jež děsí amorálností a cynismem. V době, která prostřednictvím médií člověka neustále bombarduje apokalyptickými obrazy, volí Fonseca ještě větší intenzitu brutality, aby vyburcoval z otupělosti a snížené citlivosti vůči násilí. Jak se praví v povídce „Tlusté střevo", násilná smrt již lidi nechává zcela chladnými. Co děsí, je smrt civilní, sešlostí stářím či nemocí. Ta se dnes odehrává stále více v ústraní, je tabuizována a vnímána jako obscénní. Nazývá ji novou pornografií, „Pornografií smrti", a staví ji do opozice k „Pornografii života" - tomu, co obhájci dobrých mravů považují tradičně za pornografii a co je podle něj ve skutečnosti vyjádřením oslavy života a rezistence proti smrti.

Kniha Šťastný nový rok, z níž pochází uvedený překlad stejnojmenné povídky, je kuriózní ukázkou absurdity cenzurních zátahů za vojenské diktatury (kdy bylo mimochodem zakázáno více knih než v době inkvizice a monarchie; jen v letech 1974 až 1978 to bylo na pět set titulů). Vyšla v roce 1975 a záhy se stala národním bestsellerem. Do roka se prodalo na třicet tisíc výtisků a připravovalo se čtvrté vydání, když přišel její zákaz. Cenzoři se dlouho nemohli shodnout na tom, jaký důvod zákazu uvést; zmiňovali šokující násilí, vulgární jazyk, otevřenou erotiku, sexuální zvrácenosti a úchylky, jež útočí na morálku a dobré mravy. Požádali dokonce renomovaného literárního vědce, aby vypracoval posudek, v němž by uvedl, zda je knihu možné považovat za pornografickou. Ačkoli ten došel k jednoznačnému závěru, že nikoli, kniha byla přes protesty literární veřejnosti stažena z oběhu s oficiálním tvrzením, že zachycuje „nezvyklé násilí, ověnčené aureolou beztrestnosti", jež je „průměrnému brazilskému občanovi zcela cizí". Na všechny útoky a obvinění Fonseca odpovídal, že věci, o nichž píše, se každodenně dějí. „Jako by byl objevitel Richterovy stupnice zodpovědný za zemětřesení," prohlásil při jedné příležitosti. Nicméně vzhledem k táhlé soudní při, kterou inicioval za zrušení zákazu, se kniha v Brazílii dočkala dalšího vydání až o čtrnáct let později, v roce 1989, poté, co už vyšla v překladech do několika cizích jazyků.

Vědomí moci a kvality vraždicích nástrojů
Patnáct krátkých próz, jimiž je soubor tvořen, prohlubuje tematické okruhy předchozích tří autorových knih: osamělost, dezorientace a prázdnota moderního člověka, nemožnost komunikace v mraveništi velkoměsta, společensky nepřijatelné sexuální chování, jako je prostituce nebo homosexualita. Povídky se vyznačují úsečným, strohým stylem, eliptickou strukturou založenou na perspektivě první osoby, dialozích a rychlém ději, který připomíná střídající se záběry filmové kamery. Téměř ve všech je v různých formách a intenzitě přítomný motiv násilí - od explicitního fyzického násilí v podobě vražd, rituálního usmrcení či znásilnění, přes sebevraždy, domácí násilí a ublížení na zdraví, až po psychologické vydírání, sociální a rasovou diskriminaci nebo kulturní manipulaci.

Nejvyšší koncentraci brutality nalezneme v prózách, kde se vraždí. Ponecháme-li stranou „Loď Catrineta", bizarní vyprávění o kanibalském iniciačním rituálu portugalského šlechtického rodu, které lze považovat spíše za svéráznou ukázku Fonsekova černého humoru, jsou to povídky „Šťastný nový rok", „Večerní projížďka I a II" a „74 stupňů". Šokují chladnokrevností vražd, absurditou motivů, naprostou absencí výčitek svědomí ze strany jejich aktérů. Nezáleží na tom, jakého jsou pohlaví nebo z jaké společenské vrstvy pocházejí. Ať už jde o ostřílené zločince z riodejaneirského podsvětí, kteří přepadnou účastníky silvestrovského večírku v luxusní vile, úspěšného podnikatele a otce spořádané rodiny, jenž každý večer zabíjí pečlivě vybrané chodce během projížďky v novém jaguáru, nebo o lesbické přítelkyně, které jen tak z nudy ubijí své milence, fyzická likvidace druhého je pro ně věcí zcela přirozenou, přinášející pocit uvolnění a euforie. Vychutnávají si vědomí moci a obdivují kvality vraždicích „nástrojů", opájejí se vědomím, že díky své rafinovanosti či společenskému postavení nebudou nikdy odhaleni.

Vzhledem k častému sociálnímu podbarvení konfliktů, jež Fonseca zachycuje, by se mohlo zdát, že násilí má u něj především třídní příčiny. Některými kritiky byl také výlučně interpretován jako autor kritizující chudobu a sociálně-ekonomické uspořádání rozvojové země. To je ovšem zjednodušující závěr. V centru jeho pozornosti není střet společenských vrstev, ale střet jedince s druhým, stejně jako se sebou samým. Rozpory vycházející ze sociální struktury brazilské společnosti mohou tento konflikt sice umocňovat, nikoli však plně vysvětlovat. Samotná touha zabíjet vyvěrá z temných hlubin lidského „já" a nelze ji podmínit jen sociologicky. Fonsekovy postavy mnohdy páchají zločiny ze zcela iracionálních důvodů. Jak praví jedna z nich: „Je tak lehké zabít jednu či dvě osoby, zvlášť když pro to nemáte důvod."

V češtině vyšla z knihy Šťastný nový rok povídka „Osamělá srdce" ve výboru Černý román a jiné povídky. Jako ukázku autorova „brutálního stylu" zde nabízíme překlad povídky, která dala název celému souboru.

ad časopis HOST