Slavoj Žižek: Pokusy uniknout logice kapitalismu

Text byl uveřejněn v London Review of Books, roč. 21, č. 21, 28. 10. 1999. Ve zkrácené podobě v časopise Listy 6/2005. Z angličtiny přeložil Štěpán Steiger.

Slavoj Žižek: Pokusy uniknout logice kapitalismu

Recenze knihy „Vaclav Havel: A Political Tragedy in Six Acts“ (Václav Havel: politická tragedie v šesti jednáních), napsal John Keane, Bloomsbury 1999

Zdálo by se, že život Václava Havla je příběhem člověka, jehož úspěch nemá obdoby: filosof-král, člověk, jenž spojuje politickou moc s globální morální autoritou srovnatelnou jenom s autoritou papeže, dalajlámy nebo Nelsona Mandely. A právě tak jako na konci pohádky, kdy je hrdina odměněn za všechno svoje trápení tím, že se ožení s princeznou, oženil se Havel s krásnou filmovou herečkou. Proč si tedy John Keane zvolil jako podtitul svého životopisu Václava Havla název Politická tragedie v šesti jednáních?

V 70. letech, kdy byl Havel ještě poměrně neznámým českým disidentským spisovatelem, hrál Keane rozhodující úlohu v tom, že s ním seznamoval Západ: organizoval vydávání Havlových politických textů a stal se jeho přítelem. Hodně také učinil pro vzkříšení Havlova pojetí „občanské společnosti“ jako místa odporu vůči režimům pozdního socialismu. Přes toto osobní spojení má Keaneho kniha daleko k hagiografii – ukazuje nám „skutečného Havla“ se všemi jeho slabostmi a idiosynkrasiemi. Keane rozděluje jeho život na šest etap: ranné studentské roky za stalinistického režimu; dramatik a esejista let šedesátých; porážka posledního velkého pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ za Pražského jara 1968; léta disidentská a vězeňská, jež vrcholí, když se Havel objeví jako hlavní mluvčí Charty 77; „sametová revoluce“; a konečně prezidentství. Průběžně se nám dostává přemíry „roztomilých slabůstek“, které vůbec nepoškozují obraz Havla jako hrdiny, spíše jako by jeho úspěch ještě více ozřejmovaly. Havlovi rodiče byli bohatí „kulturní kapitalisté“, majitelé slavných barrandovských filmových ateliérů („buržoazní původ“). On sám měl odjakživa neseriózní zvyky (měl rád kolínskou, dlouho vyspával, poslouchal rock) a byl známý svou promiskuitou navzdory slavným dopisům z vězení Olze, manželce dělnického původu. (Když byl v roce 1977 propuštěn z vězení, strávil první týdny svobody s milenkou.) V letech osmdesátých se bezohledně prosazoval jako nejvýznamnější československý disident – když se objevil potenciální protivník, začaly prý kolovat pochybné pověsti o rivalově spojení s tajnou policií. Jako president se proháněl po chodbách obrovského presidentského paláce na dětské koloběžce.

Zdrojem Havlovy tragedie však není napětí mezi veřejnou postavou a „skutečnou osobou“, ba dokonce ani to, že v nedávných letech postupně ztratil charisma. Takové věci jsou příznačné pro každou úspěšnou politickou kariéru (s výjimkou těch politiků, jimž se dostalo milosti předčasného odchodu). Keane píše, že Havlův život se podobá „klasické politické tragedii“, protože byl „plný okamžiků … triumfu pokaženého porážkou“ a poznamenává, že „většina občanů Havlovy republiky si Havla jako prezidenta váží méně než před rokem“. Avšak rozhodujícím problémem je napětí mezi jeho dvěma veřejnými obrazy: obrazem hrdinského disidenta, jenž v tyranském a cynickém vesmíru pozdního socialismu praktikoval „život v pravdě“ a psal o něm, a obrazem postmoderního prezidenta, který si (podobně jako Al Gore) libuje v úvahách ve stylu New Age, jež mají legitimizovat vojenské zásahy NATO. Jak jsme se dostali od osamělého, křehkého disidenta s pomačkanou bundou a nekompromisní etikou, jenž se staví proti všemocné totalitní moci, k prezidentovi, který blábolí o antropickém principu a konci kartesiánského paradigmatu, prezidentovi, který nám připomíná, že lidská práva nám propůjčil Stvořitel, a kterému tleskají v americkém Kongresu pro jeho obranu západních hodnot? Je tato skličující podívaná nutným výsledkem, onou „pravdou“ Havla, hrdinského disidenta? Vyjádřeno Hegelovými pojmy: jak přejde eticky dokonalé „vznešené vědomí“ nepostřehnutelně ve slouhovské „špatné vědomí“? Pro „postmoderního“ demokrata „třetí cesty“ ponořeného do ideologie New Age samozřejmě žádné napětí neexistuje: Havel prostě jde za svým osudem a zasluhuje pochvalu za to, že se nevyhýbá politické moci. Nelze se však nijak vyhnout závěru, že jeho život hluboce poklesl.

...

pokračování na stránkách Socialistického kruhu