Alexander Rodchenko

portrét Vladimíra Majakovského a další nádherné fotografie z 20. a 30. let od Saši Rodčenka na stránkách Masters of Photography

O Alexandru Michailovičovi Rodčenkovi na WIKI a zajímavý článek o prostorovém konceptu na Archiwebu

Josh Cochran

za povšimnutí rozhodně stojí převelice zajímavý americký grafik a ilustrátor Josh Cochran a jeho stránky a blog.

73304-23-4153-6-96-8

Začátkem května v čechách vyšla celkem už v pořadí čtvrtá kniha od švýcara - Thomase Otta aka T.OTT. , kterou opět vydalo nakladatelství Mot Komiks. Pro mě je Ott jedna z nejlepších věcí současné evropské komiksové školy - autor mě obsahem i formou nesmírně vděčný a blízký - a pokud neznáte tak rozhodně stojí minimálně za prozkoumání. Jeho nová kniha nese podivný název 73304-23-4153-6-96-8 -víc vědět asi netřeba, koukal jsem, že po Praze je v knihkupectvích poměrně dostupná - jinak se dá koupit třeba v sympatickém žižkovském obchodě inter:zone

"Mé příběhy jsou noční můry, jsou to stavy úzkosti. Vyjadřuju jimi věci, které mi leží na srdci. Věci, které jsem snad viděl ve skutečnosti a teď se je pokouším vyjádřit parabolou, metaforou. … Moje komiksy jsou temné už ze své definice, díky technice vyškrabování bílých čar do černého podkladu, kterou používám. Ale tato čerň je také odrazem toho, jak vidím lidskou rasu. Lidé jsou špatní, my všichni jsme zvrácení nebo se nějak rozpadáme na kusy. Ale sledovat tenhle úpadek je zábavné, a kromě toho, svět je i přesto hodný lásky. To jsou protiklady, se kterýma pracuju, a myslím, že to má hodně co dělat s láskou a nenávistí."

Eric Drooker

nejen skvělé linority od Erica Drookera - ale také další poklady v podobě plakátů, ilustrací, obrazů a jiných forem na jeho stránkách.

Moneygami !

sbírka naprosto skvělých výtvorů od japonského umělce Hasegawa Yosuke, který vytváří poměrně hodně specifické minimalistické origami z bankovek různých měn :)

tady jsou stránky autora s dalšími peněžními poklady

ukradl jsem to ze stránek martinu klaschovi - jak jinak :)

Rubem Fonseca - Černý román a jiné povídky

Brazilský prozaik Rubem Fonseca (1925) se řadí k tomu nejreprezentativnějšímu, co současná literární Brazílie může světu nabídnout. Doma získal snad všechny významnější literární ceny (jmenujme jen tu nejprestižnější, Camõesovu cenu, z roku 2003, jakousi Nobelovu cenu pro portugalsky psané literatury), často dokonce bývá označován za opravdový vrchol současné brazilské povídkové tvorby. Z mého pohledu Fonseca rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu co se z latinskoamerické prózy do češtiny překládá - zatím bohužel v čestině vyšly pouze dvě knihy - povídkový soubor Černý román a jiné povídky (který si krátce přestavíme dnes) a pak ještě román skutečný - Fonsecova kniha - Mocné vášně a nedokonalé myšlenky, který vám naservíruju někdy příště.

Rubem Fonseca: Černý román a jiné povídky
přeložily Šárka Grauová a Pavla Lidmilová,
vydalo nakladatelství Argo, Praha 2001, 140 stran

"Černý román", jinde "novela negra", "roman noir" či "black novel", nás v knize Rubema Fonseky nevede pouze k vraždě a potažmo k vypátrání jejích motivů, nýbrž ještě mnohem dál. Ve výboru povídek pod titulem Černý román a jiné povídky nás totiž autor skrze bizarní příběhy dožene až k ontologické otázce, k "pohledu" (třeba do akvária), který může člověku změnit život.Z celkového počtu devíti povídek se však pouze v jedné nechá autor přímo inspirovat zmíněným žánrem, jenž tvoří jakési pozadí jednoho z ústředních témat celé Fonsekovy prózy: hledání identity spisovatele. Hrdinou tedy zpravidla bývá slavný spisovatel, líčící své pohnuté osudy, nebo někdo, kdo se jím chce za každou cenu stát. Otázku identity a smyslu života pak tento hrdina řeší buď podvodem, kdy mu ke slávě pomůže jakýsi tajemný "Ghostwriter" (Umění a řemeslo), jindy si pomůže prostřednictvím vraždy někoho slavného, nebo dokonce symbolickou vraždou sebe sama, jako například v brilantní a podle mého názoru asi nejlepší povídce výboru pod názvem Pohled. V závěrečné fikci Černý román nám však nakonec hrdina nečekaně odhalí svůj oidipovský syndrom: je mu "souzeno, aby se stal bratrem, jehož zavraždil."Kromě zmíněného velkého tématu směrovaného spíše do svého nitra nám autor také brilantně zobrazuje prostředí, ve kterém působí. Jde o prostředí z vysokých kruhů brazilského velkoměsta, většinou literární smetánky. Především na ní Fonseca nešetří ironií a sarkasmem. Černý humor je zde hlavním prostředkem kritiky.

dále recenze od Daniela Nemravy pokračuje zde
- v představení autora první použité věty od Šárky Grauové.

Film Noir

Film noir je, a to hned v několikerém smyslu, objektem nejistých kontur, rozostřených hranic a snížené viditelnosti, počínaje již vymezením kategorie, do které spadá, a korpusu děl, která zahrnuje. Je dokonce možné, že obnovující se a neutuchající fascinace a nesporný boom, kterému se film noir začal těšit v devadesátých letech, kdy se stal bezmála módním termínem, hýčkaným zástupy filmových tvůrců, kritiků i teoretiků, z velké části pramení z onoho šera, které obsah a používání pojmu halí a které ještě citelněji houstne, začne-li se mluvit o jeho pravých a nepravých dědicích. Co je tedy film noir? Svébytný a stále se vyvíjející žánr, uměle oživovaná vzpomínka a poněkud zamlžený předmět cinefilské nostalgie, nebo, slovy kulturologa Slavoje Żiźeka, entita podobná upírovi, která odjakživa ke svému životu potřebovala přísun krve z jiných zdrojů (žánrů)? Podle Paula Schradera, autora průkopnického textu Notes on Film Noir, je základní kategoriální nestabilita filmu noir dána tím, že jej ve srovnání s ostatními klasickými žánry, jako je např. western, gangsterský film nebo horor, nesvazují konvence prostředí, zápletky a pevných syntaktických vazeb, ale charakterizují jej spíše subtilnější kvality tónu a nálady. Film noir je snadné poznat, ale obtížné definovat. Chybí mu kontinuita velkých amerických žánrů; vyrůstá z konkrétního zeitgeistu, politického, sociálního a kulturního klimatu Ameriky druhé poloviny čtyřicátých a první poloviny padesátých let a představuje relativně nepřenosný chronotop, kulturní a emocionální mapu své doby.

...

atd pokračuje velice pěkný článek zachycující fenomén filmoveho noiru od Jana Kučery na Cinepuru.

tady je také poměrně zdařilá krátká úvaha Je film noir žánr? od Petra Michálka.

Ale především skvělý blog NOIR OF THE WEEK, který provozuje už cca 3 roky osoba Steve-O, která se neúnavně zabývá jak klasickými noiry tak i různými zapomenutými perlami. Recenze, trailery, analýzy, ale především z těch stránek je cítit ryzí nadšení a opravdová láska k této nesmírně zajímavé kapitole kinematografie.

Max Ernst - Une Semaine de Bonté

Max Ernst byl německý surrealista, který vystudoval filosofii a psychologii a k malířství jej přivedl zájem o výtvarné projevy nemocných, zejména duševně chorých. Ernsta ovlivnilo setkání s Augustem Mackem, který jej přivedl do okruhu německých expresionistů. Jeho dílo rovněž výrazně poznamenaly zážitky z první světové války. Spolu s Hansem Arpem založil kolínskou dadaistickou skupinu a dadaismu zůstává věrný až do počátku dvacátých let, pak přechází k surrealismu a členem surrealistické skupiny je až do roku 1938. Ernst používá rozmanité výtvarné techniky nejen malířské, ale i koláže, frotáže a román v obrazech. Roku 1941 emigroval do USA a tam vydával s Bretonem a Duchampem časopis VVV, který v Americe propagoval surrealistické hnutí. Po návratu do Evropy byl ovlivněn kubismem, geometrickými prvky a věnoval se také grafice. V posledním vydání týdeníku A2 je nesmírně zajímavý článek (od Čestmíra Langa) o jednom z jeho nejpozoruhodnějších děl - kolážovém románu nazvaném Týden dobroty (Une Semaine de Bonté). Článek nazvaný Vizionářské bestiárium - Ernstovy koláže z cyklu Týden dobroty je bohužel v tuto chvíly na stránkách týdeníku k dispozici bohužel jen pro předplatitele - snad se časem dostane nějákým způsobem do volného archivu. Nicméně článek sám, ale samozřejmě především Une Semaine de Bonté stojí za povšimnutí.

Obrázky z této velezajímavé alegorie jsou k nahlédnutí na stránkách La Boite a image

- životopisná data jsem ukradl ze stránek Moravské galerie.

Pillpat !

a spousta jiných retro vintage nejen vystřihovánek na geniálním fotostreamu Pillpat

Chris Marker: Sans Soleil (1983) -

Sans soleil (1983)
http://www.csfd.cz/film/132634-sans-soleil/
http://www.imdb.com/title/tt0084628/

Markerova tvorba je podobně jako ta Resnaisova doslova posedlá tématem paměti, ačkoli ji každý tvůrce traktuje odlišným způsobem. Ať už se oba tvůrci vzájemně ovlivňovali či nikoli, není podle mě v Markerově filmografii „resnaisovější” a řekla bych ani krásnější film než Bez slunce (Sans soleil, 1981), nazvaný podle Musorského skladby, jehož hudba mimo jiné v dokumentu zaznívá. I zde se setkáme se spojením protikladů západního a východního pohledu, film střídavě prostřihává záběry z Japonska a Afriky, jež nazývá „dva krajní póly přežití” a které se v obraze hitchockovského „vertiga” slévají ve spirálu, jež míří k harmonickému středu. Spirálu bez minulosti a přítomnosti, která stírá hranice zemí i času a kterou Marker po vzoru Tarkovského nazývá „zónou”/4 . Ano, může být pravda, že děti z chudých zemí jsou tu proto, aby vyrostly děti bohaté. Svět má rovnováhu. S přibývajícími obrazy se však také zdá, že oba extrémy spojuje vztah člověka k různým situacím, rituálům či předmětům a konec konců – ke smrti. Marker opět snímá převážně detaily a komentář z nich vyrůstá, aby je posunul k celkovému smyslu. Stejně jako Afrika je i Japonsko po válce podrobeno „amerikanizaci”, která navždy pohřbívá původní kulturu, jež je nositelem paměti. Prostřihy pouště a japonské metropole v nás vyvolávají otázku, co z toho je větší marnost. Marker přitom v komentáři poznamenává, že „vzdálenost mezi zeměmi vyrovnává svým způsobem obrovskou blízkost času”. Komentář s opravdu silnými literárními pasážemi navíc dále posouvá Markerovu věčnou otázku po tom, jak dokumentovat, a také, kdo se dívá. Ženin hlas v komentáři čte úryvky z mužova dopisu o návštěvě cizí země. Kdo v dokumentu mluví a komentuje? Z jaké pozice? Celý Markerův komentář má nejasný subjekt i střed, jako by dával najevo, že existují jen obrazy a myšlenky, ale střed, odkud je možno věci nahlížet a vypovídat, není jistý. Marker opět zpochybňuje vlastní jazyk dokumentu a ukazuje klišé, kterými uchopujeme jiné země, například Afriku. Klišé pohledu i slova.

Rapidshare.com (7 * 100 MB + 27.1 MB)

http://rapidshare.com/files/21879877/CMarker-SansSoleil.part1.rar http://rapidshare.com/files/21883583/CMarker-SansSoleil.part2.rar http://rapidshare.com/files/21886355/CMarker-SansSoleil.part3.rar http://rapidshare.com/files/21889043/CMarker-SansSoleil.part4.rar http://rapidshare.com/files/21891110/CMarker-SansSoleil.part5.rar http://rapidshare.com/files/21893357/CMarker-SansSoleil.part6.rar http://rapidshare.com/files/21895694/CMarker-SansSoleil.part7.rar http://rapidshare.com/files/21877140/CMarker-SansSoleil.part8.rar (Password-www.AvaxHome.ru)

o Markerovi v CZ kratky clanek v cinepuru - http://www.cinepur.cz/article.php?article=1286

Joanna Dare, Feminazi Agent a další krásky...

pro zvetseni obrazku rozklikni...

tady neco o Penthouse Comix z wiki